Vznešené dědictví
Potomci dynastie Šaliváhanů
21. března 1923, v den jarní rovnodennosti, přesně ve dvanáct hodin, se v Čhindváře, v geografickém středu Indie, narodila Nirmala Salve. Již od útlého dětství se v Nirmale projevovaly ušlechtilé vlastnosti jejích předků.
Její babička, Sakhubaj Salve, byla odvážná a ctnostná; tyto vlastnosti provázely rodinnou dynastii po celá staletí. V roce 1883, v pozdním stádiu těhotenství, přišla Sakhubaj za tragických okolností o manžela. Pod tlakem jeho příbuzných (kteří netolerovali, že on a jeho rodina jsou křesťané) vzala své čtyři děti a jedné monzunové noci, kdy se rozvodnila nedaleká řeka, odešla.
Sakhubaj a její děti se musely z bohatého a snadného života adaptovat na život extrémně skromný. Vzdělání jejích dětí však bylo pro Sakhubaj zásadní a vštípila jim ducha sebeobětování a oddanosti. Když už doma nebyl petrolej, pokračovaly ve studiu pod pouličními lampami.
Prasád Rao, nejmladší z dětí, byl mimořádně vynikající student a po celou dobu své studijní kariéry dostával stipendia. Vystudoval práva a nastoupil do známé firmy v Čhindváře. Brzy se oženil, ale bohužel ve 37 letech s pěti dětmi ovdověl. Ačkoli se zdráhal, nakonec ho kvůli zájmu o blaho dětí příbuzní přesvědčili, aby se oženil znovu.
V Nágpuru žila mladá žena, Kornélie Karuna Džadhav, první žena v Indii, která získala čestný titul z matematiky. Byla také znalkyní sanskrtu a velmi dobře se orientovala ve staroindické kultuře. Vzhledem k tomuto vysokému vzdělání bylo pro jejího otce obtížné najít pro ni partnera s alespoň stejnou, ne-li vyšší akademickou kvalifikací.
Prasád Rao poslal Kornélii a jejímu otci přes společné přátele nabídku k sňatku. Rozhodnutí, zda nabídku vdovce s pěti dětmi přijmout, nebylo snadné. Na Kornélii však zapůsobila Prasádova inteligence a víra v Boha a pocítila hluboký soucit s jeho dětmi, které v mladém věku zůstaly bez matky. Vzali se 21. června 1920.
To oni založili tuto Šaliváhanskou dynastii, vlastně se nazývali Sathvahan, což znamená sedm Vahan (vozidel). Představovali sedm Vahan sedmi čaker. Je překvapivé, jak velice je to sahadž.
Prasád Rao a Kornélie sdíleli hlubokou lásku ke své zemi a jejím velkým duchovním tradicím a hodnotám. Jejich dceři Nirmale byly v roce 1925 pouhé dva roky, když se poprvé setkali s Mahátmou Gándhím. Toto setkání na ně mělo obrovský vliv. Poznali a sdíleli jeho vizi svobodné Indie dosažitelné nenásilným bojem.
Přestože Prasád Rao získal od Britů titul a byl křesťanem (což v době britské nadvlády znamenalo řadu privilegií), neváhal se se svou ženou připojit k hnutí, a aby dal jasně najevo svůj postoj, dokonce na náměstí v Nágpuru spálil své v cizině ušité oblečení. Kvůli svému zapojení do boje za svobodu byli oba několikrát uvězněni a zavedli rodinné pravidlo, že pro ně nikdo nesmí ronit slzy. Nejdůležitější byla svoboda Indie a sebeobětování bylo pravidlem, nikoli výjimkou.
Protože byli rodiče Šrí Mátadží často pryč nebo ve vězení, vzala vedení domácnosti na sebe, aby její starší sourozenci mohli nerušeně pokračovat ve studiu. V té době jí bylo osm let.
O několik let později byla Šrí Mátadží dost stará na to, aby se zapojila do boje za svobodu, a povzbuzovala své spolužáky, aby udělali totéž. I ona byla Brity vězněna a dokonce mučena. Jejího ducha však tato zkušenost neoslabila. Po celý svůj život byla ztělesněním věčných hodnot svých vznešených předků - odvahy, sebeobětování a soucitu.
